Rok 2018

Novinky

Vrh V - Golden (zlatý) retrívr odběr štěňat polovina listopadu 
Fenka byla nakryta 21. 7. 2018, vrh očekáváme kolem 20. 9. 

otec stěňat JCH CZ, CH PL Kiss and Tell Rusty Love

Sledujte nás na FB
https://www.facebook.com/scveckova
https://www.facebook.com/Chovatelsk%C3%A1-stanice-Bohemia-Angel-218533524836890/notifications/



Dysplazie loketního kloubu (DLK)

♦ Syndrom dysplazie loketního kloubu
 Klinické projevy
♦ Diagnostika
♦ Léčba
♦ Vliv zevního prostředí
♦ Vliv výživy
♦ Mechanické vlivy
♦ Známé formy dysplazie loketního kloubu

 

Dysplazie loketního kloubu

Syndrom dysplazie loketního kloubu (DLK) je používán jako souborné označení několika vrozených onemocnění loketního kloubu u psů (jejich podrobný popis viz níže). Někteří autoři vychází z toho, že základem všech těchto patologických změn je osteochondróza (OCD), neboli degenerace kloubní chrupavky kosti pažní, jedna ze známých forem DLK. Proto pro jednoduší pochopení je užitečné znát princip vzniku OCD. Osteochondróza je porucha takzvané enchondrální osifikace chrupavky (= proměna chrupavky v kostní tkáň), která vede k zbytnění chrupavky a lokalizovanému odumírání tkáně. Za délkový růst kostí mladého zvířete jsou zodpovědné takzvané růstové ploténky na obou koncích kosti. Zde proliferuje též vrstva chrupavky (tzv. růstová zóna), která se posléze přeměňuje v kostní tkáň (tzv. osifikační zóna). Jedna z teorií o vzniku všech ostatních změn při DLK vychází z toho, že právě zde, v chrupavce růstové ploténky, dochází k podobným změnám jako při onemocnění OCD na chrupavce kloubu. Narušením této struktury vzniká nerovnoměrný růst kosti. Tato nerovnoměrnost se posléze projevuje právě v kloubech, skládajících se z více než dvou komunikujících kostí, jako je tomu například v loketním kloubu.

Jako na vývojové onemocnění kostry působí na DLK genetické vlivy a dále faktory výživy či traumatu. Je známo, že jakákoli forma DLK vede k osteoartritidě s možnými budoucími vážnými následky pro zvíře i majitele. Onemocněním trpí hlavně velká a obrovská plemena psů; dysplazie loketního kloubu u nich vzniká nejčastěji ve věku 4-6 měsíců v průběhu období velmi rychlého růstu. Dědičnost byla jednoznačně prokázána u odlomeného korunního výběžku (FCP) a osteochondrózy kloubní chrupavky kosti pažní (OCPD), u izolovaného loketního výběžku kosti loketní (UAP) se dědičný základ předpokládá. Dysplazie loketního kloubu není bohužel tak zřejmá jako dysplazie kyčelních kloubů, je obtížné ji zjistit a touto svojí podstatou představuje skryté a plíživé nebezpečí pro postižené psy.

Bohužel DLK není kontrolována jen jedním genem nebo jednoduchou dědičností. Jedná se o polygenní dědičnost, což znamená, že onemocnění je kontrolováno kombinací genů. Jedním ze způsobů jak si to lépe vysvětlit je představa zdravého psa bez klinických příznaků onemocnění a s negativním rentgenovým snímkem, který nese několik genů, které způsobují dysplazii loketních kloubů; pes, který bude mít nějaké subklinické příznaky ponese více těchto „problémových“ genů a pes, který, má klinické příznaky a kulhá, bude mít ve své genové výbavě velkou porci těchto genů.

Klinické příznaky

Klinicky není možné rozlišit různé manifestace DLK. Postižení psi velmi často kulhají nebo mají abnormální chůzi, která je popisována jako nadměrné „pádlování“ a „mávání“ předními tlapami. Takovéto příznaky lze pozorovat již u psů ve stáří 4 měsíců. Ze začátku může být kulhání jen občasné, ale také trvalé, může být jen nevýrazné, ale také velmi těžké. Při chůzi je viditelná snížená hybnost v lokti. Často majitel pozoruje nejsilnější bolestivost po ránu a po delším odpočinku, většinou se kulhání zhoršuje po delší fyzické námaze. Postižení psi jsou popisování jako klidní až líní. Zvíře může lokty vytáčet nebo naopak stáčet dovnitř a často stojí s nohami vytočenými ven. Bude si často sedat nebo lehat a nebo si hrát jen krátce ve srovnání s jinými psy téhož věku. U psů s oboustrannou dysplazií loketních kloubů je kulhavost na pravou a levou nohu střídavá. Když psa bolí obě přední tlapy, nebude stále kulhat, ale spíše přesune váhu ze svých loktů tím, že změní způsob chůze a postavení těla. Tito psi budou kulhat jen tehdy, když jeden loket bude bolestivější než ten druhý. Někdy může docházet k otoku kloubů, které je patrné na pohmat. Pes trpící chronickou DLK vykazuje sníženou hybnost kloubu, krepitaci ("křupání"), zbytnění kloubního pouzdra a případně atrofii svalstva dotyčné končetiny.

Diagnostika

Syndrom dysplazie loketního kloubu je diagnostikován kombinací klinických ukazatelů, pohmatem kloubů a rentgenovým vyšetřením. Palpačně můžeme najít otok kloubu, nejčastěji na boční straně kloubu. Při tlaku na vnitřní stranu kloubu projevuje pacient bolestivost. Pokud jsme schopni palpačně rozpoznat krepitace ("křupání"), můžeme předpokládat, ze se v kloubu již tvoří osteoartrotické změny.

Správná technika rentgenologického vyšetření je zásadní pro správnou diagnózu (nutné jsou čtyři projekce loketního kloubu, vždy obou končetin). Rentgenové snímky obvykle odhalí nesoulad v kloubu. Celkem jednoznačné nálezy máme přiUAP (izolovaný výběžek kosti loketní), nesrovnatelně komplikovanější je diagnóza FCP (odlomený korunní výběžek kosti loketní). Vzhledem k malé velikosti fragmentu a jeho, často jen minimální dislokaci, nemáme v mnoha případech možnost zobrazení fragmentovaného (nebo jen naštípnutého) a jen částečně osifikovaného úlomku. Musíme se zde spoléhat na určité sekundární změny, jako jsou osteofyty a sklerotizace (zvýšená hustota kostní tkáně) subchondrální kosti na typických predilekčních místech a na eventuální nerovnosti v kloubním prostoru. Sonografické vyšetření kloubu může poskytnout další, nespecifické informace. Mnohem preciznější, bohužel ve veterinární medicíně jen těžko dostupné zobrazovací metody, jako je počítačová tomografie (CT) nebo magnetická resonanční tomografie mají právě pro diagnostiku FMCP sensitivitu a specifitu přes 90% (to znamená citlivost pro určení správné diagnózy). Podobně přesná je jen minimálně invazivní artroskopie, která se provádí jen na specializovaných pracovištích. 
Nedávno byla publikována práce (Denis J. Marseille-Little) o tom, jak lze rentgenologicky zlepšit diagnostiku FCP. Při běžném rentgenovém snímkování pes leží na boku s tlapami směrem dolů. Nový přístup spočívá ve vyzdvihnutí tlapy 35 stupňů nad podložku, což umožní zcela odlišnou projekci než tradiční způsob. Tato nové zobrazení je nazýváno zkratkou DIMPLO, anglicky „distomedial-proximolateral oblique radiographic view“.

Léčba

Terapie DLK záleží do jisté míry na stádiu onemocnění a stupni degenerativních změn v kloubu. Vždy zvažujeme možnost chirurgického versus konzervativního řešení. Existuje celá řada různých chirurgických postupů. Cílem těchto terapií je odstranit bolest a přitom zachovat funkčnost kloubu a zároveň umožnit psovi normální život a aktivity jak jen to je možné. Doporučuje se artroskopické odstranění fragmentů či jiné chirurgické zákroky ještě před tím, než se vyvine závažná forma artritidy. Bohužel, toto onemocnění postupuje rychle, a ačkoliv se po zákroku očekává zlepšení, jen těžko lze hovořit o úplném návratu k „normálu“. Čím déle se s operativním zákrokem čeká, tím výraznější a bolestivější jsou druhotné degenerativní změny. I pes starší než 12 měsíců se po operaci i při výrazných artrotických změnách může, ale nemusí, klinicky zlepšit. Vždy je nutné majitele upozornit na nutnost kontroly váhy zvířete, čím lehčí, tím pomaleji postupují další změny v kloubu. To samé platí pro omezení pohybu. Samozřejmě zde nastává určitý konflikt: pes má zůstat pokud možno co nejštíhlejší, při tom musíme zabránit excesivní námaze.

Všichni psi do své dospělosti, u který je diagnostikováno onemocnění FCP, OCP nebo UAP jsou potenciálními kandidáty na operaci. Psi s minimální artritidou a středním nesouladem kostí v loketním kloubu mají nejlepší prognózu. Přesto i pro psy s těžšími případy onemocnění a velkými lézemi po ztrátě chrupavky je operace velkým přínosem, zejména kvůli snížení bolesti. Psi, kteří jsou postiženi kombinací UAP a FCP mají velmi špatnou prognózu. Dospělí psi se středně vyvinutou artritidou jsou také potenciálními kandidáty na operaci. Cílem je hlavně zpomalit průběh artritických změn v kloubu.

Konzervativní přístup k problematice DLK volíme v případech velmi pokročilých a jako dodatečnou terapii po chirurgickém zákroku. Máme dnes celou řadu možností podávání léků proti bolesti a zánětu ze skupiny nesteroidních antiflogistik, počínaje obyčejným aspirinem. Novější preparáty mají relativně malé vedlejší účinky (v první řadě na gastrointestinální aparát), přesto je nutné omezovat podávání těchto léků jen na nezbytné periody. Velmi dobré výsledky zaznamenáváme při podávání takzvaných chondromodulačních-protektivních léků, hlavně jako doplňující terapie. Jedná se o skupiny různorodých substancí, které různým způsobem zasahují do metabolismu chrupavky nebo přímo tvoří chemickou součást chrupavkové hmoty. Mohou výrazně zpomalit postupování degenerativních změn, nebo dokonce podpořit regeneraci poškozené chrupavky. Tyto léky se podávají samostatně, nebo v ideálním případě v kombinaci, perorálně, intravenózně nebo výjimečně přímo do kloubu. Mezi tyto preparáty patří u nás dostupná hyaluronová kyselina, polysulfatické glykosaminglykany (obsahující chondritin sulfát, důležitou složku chrupavky) a u nás zatím neregistrovaný pentosan polysulfát.

Vliv zevního prostředí

Vzhledem k tomu, že dysplazie loketního kloubu je dědičná, lze očekávat vliv řady jiných faktorů na její projevy. Z různých studií je zřejmé, že při vzájemném křížení DLK negativních jedinců (podle RTG vyšetření) významně snižuje její výskyt proti křížení dvou pozitivních nebo pozitivního a negativního nebo negativního a nevyšetřeného jedince. DLK u labradorů a zlatých retrívrů se vyskytuje častěji u psů než u fen, přičemž se nezdá, že by podmínky prostředí ovlivňovaly projevy dysplazie tak výrazně, jako pohlaví. Podle našeho výpočtu (holandský výzkum) se u labradorů a retrívrů samčího pohlaví projeví geny pro DLK asi u 70 % jedinců, zatímco u fen pouze u 28 % postižených jedinců, z čehož vyplývá, že u fen s negativním vyšetřením je vyšší možnost vnášení genů pro onemocnění do chovu. Pro chovatele z toho vyplývá významná informace, že není dostatečné vyšetřovat pouze chovné jedince, ale důležité je posouzení rovněž jejich potomků, které může odhalit další informace o dotyčném chovném jedinci.

Vliv výživy

Mnoho výzkumů dokládá, že výživa má velký vliv na vývoj skeletu jedince. Studie s použitím diety s vysokým obsahem vápníku, stejně jako obdobné studie ve standardních laboratorních podmínkách prokázaly, že vysoká hladina této minerální látky způsobuje poruchy při enchondrální osifikaci (tvorbě kosti). To činí kostru zranitelnější mechanickými vlivy jako je nadváha nebo osteochodrosis dissecans (OCD).

V nejmodernějších studiích bylo také zjištěno, že zvýšená hladina vitaminu D, která však ještě nevede k projevům pravé hypervitaminosy D (spojené s kalcifikací měkkých tkání), také narušuje enchondrální osifikaci, a to přímým působením, nikoliv vlivem zvýšeného vstřebávání kalcia střevem. Nadměrný příjem krmiva a v následku toho zvýšený příjem kalcia a vitaminu D vede také k ostochondrosis z důvodu přetrvávání chrupavky v růstových ploténkách a poruchám růstu kosti do délky, zvláště u rychle se vyvíjejících růstových plotének distální části kosti loketní a vřetenní. Narušení růstu kosti do délky může vést k vývoji syndromu radius curvus (ohnuté vřetenní kosti, způsobujícím tzv. lachtaní přední tlapy – pozn. překladatele). V případě tohoto syndromu dochází rovněž k poruchám růstu v oblasti loketního kloubu a vzniku odděleného koronoidního výběžku či volného procesu ankoneu (VPA). 
Tato zjištění mají velký význam pro majitele, kteří vlastní pouze jednoho psa a snaží se preventivně bojovat proti vzniku DLK vytvořením ideálních podmínek pro svého miláčka. Měli by krmit diety speciálně připravené pro štěňata velkých plemen s mírně sníženým obsahem vápníku a kontrolovaným obsahem vitaminu D. Zvýšená hladina kvalitního proteinu v lepších štěněčích dietách nemá negativní vliv na vývoj kostry, přičemž je důležitá pro růst měkkých tkání a vývoj imunitního systému.

Mechanické vlivy

Traumatická poranění růstových plotének, zvláště Salter–Harrisovy fraktury mohou narušit růst do délky u kosti vřetenní či loketní, a tak mohou způsobit přetížení těchto kostí. Ve věku pod pět měsíců jsou processus coronoideus (korunní výběžek kosti loketní) a anconeus (izolovaný výběžek kosti loketní) odděleny vrstvičkou chrupavky, takže toto přetížení může vést ke vzniku FCP či UPA. Jen zřídkakdy je trauma příčinou vzniku těchto stavů u dospělých jedinců. Věk a anamnéza jsou typické pro vznik DLK u mladých, rostoucích psů. Zatím se toho ještě příliš neví o vlivu zatížení na vývoj kostry u psů. V současné době je známo, že nedostatečná fyzická zátěž vede k osteoporóze a degradaci chrupavky, zvláště u mladých, rostoucích jedinců.

Mnoho přesvědčivých důkazů, které podporují příčinný vztah mezi funkcí a formou bylo získáno pomocí experimentů, při kterých je zátěž buď zvýšena nebo snížena proti normálnímu stavu. Zvýšená zátěž kloubů fyzickou námahou vede k zesílení kloubní chrupavky, zvýšenému obsahu proteoglykanů a mechanické ztuhlosti tkáně, přičemž výrazné přetížení může vést ke vzniku mechanických poranění chrupavky. Znehybnění či jiné stavy, způsobující nedostatečné zatížení kloubů vedou ke ztenčení a změknutí nekalcifikovaných částí kloubní chrupavky a zvýšení podchrupavkových cévních prasklin a snížení obsahu proteoglykanů. Strukturální a biochemické změny, způsobené nedostatečným zatížením kloubu mohou být po obnovení normálního zatížení napraveny pouze do určité míry. Fyziologické (běžné) zatížení kloubu vede k funkčnímu přizpůsobení kloubu, které zvyšuje odolnost chrupavky a je prospěšné pro celkový stav tkáně. Místa se zvýšeným obsahem proteoglykanů jsou logicky místy zvýšené odolnosti proti vzniku osteoartritidy. Pro stanovení optimální zátěže kloubního systému, vedoucí k optimálnímu funkčnímu přizpůsobení, a to jak váhovým, tak tréninkovým procesem, je třeba u velkých, rychle rostoucích plemen dalšího výzkumu.

 

Formy dysplazie loketního kloubu

1. Odlomený korunní výběžek kosti loketní (Fragmented coronoid process - FCP)

2. Medial Compartment Disease - MCD

3. Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní  (Osteochondrosis dessicans - OCD)
4. 
Izolovaný výběžek kosti loketní  (Ununited Anconeal Process - UAP)
5. 
Nedokončená osifikace kloubního hrbolu kosti pažní (Incomplete ossification of the humeral condyle)
6. 
Inkongruence – nerovnosti v loketním kloubu

 

1. Odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP)

Tento typ onemocnění je nejběžnější formou dysplazie loketního kloubu u psů. Co přesně způsobuje FCP není dosud známo. Mnoho teorií poukazuje na abnormality při růstu kosti loketní a vřetení, dvou ze tří kostí, které utvářejí loketní kloub. Loketní kloub je jedním z nejkomplikovanějších kloubů těla a tyto tři kosti musí do sebe naprosto přesně zapadnout, aby nedocházelo k poškození chrupavky a kosti. Pokud nastane situace, že loketní kloub není správně utvářen, dochází k vyvíjení nepřiměřeně velkého tlaku na korunní výběžek kosti loketní, k ústupu chrupavky a kost pod ní se může zlomit. Při tomto onemocnění dochází k odlomení kostního fragmentu a chrupavky kostí, které tvoří loketní kloub. Fragment může být malý či velký, může se pohybovat či být na jednom místě. Důležité zjištění je, že ostatní části kloubu jsou obvykle zcela normálně vyvinuté nebo může docházet k dodatečným poškozením chrupavky, včetně OCD, až k závažnému poškození chrupavky. Příčinou odlomení korunního výběžku může být také poranění. Poškození vřetenní kosti v období růstu může zastavit její další vývoj a vzniká tak při pokračujícím růstu kosti loketní růstová deformita předloktí, což může také vést k odlomení korunního výběžku.

Onemocnění se začne projevovat od  5. měsíce stáří kulháním. To vzniká bud' po zátěži nebo i po delším odpočinku - než to pes tzv. rozejde. Jak kulhání přestává, zvyšuje se jeho intenzita.

Diagnostika FCP
Diagnostika FCP je obvykle iniciována podrobným ortopedickým vyšetřením. Ortopedický nález dysplazie loketního kloubu bude vykazovat různé ztloustnutí loketního kloubu, bolest při manipulaci s kloubem a nedostatečnou pohyblivost. Bohužel, rentgenologie má při diagnóze FCP jen omezené použití. Fragmenty kostí nejsou na rentgenovém snímku viditelné a v době kdy jsou na snímku změny na chrupavce již patrné, došlo již k poškození chrupavky a nebo kloubu. Současné studie potvrzují, že přestože rentgenový snímek ukazuje normální stav kloubu, na chrupavce došlo již k závažným poškozením. Nedoporučuje se s vyčkávat, až bude kostní fragment vidět na RTG snímku, protože to už bývá obvykle pozdě. Tento fragment je ale dobře zřetelný na snímku pořízeném počítačovou tomografií (CT), bohužel tento proces vyžaduje celkovou anestézii, nepřináší příležitost pro léčbu a neukazuje v jakém stavu je chrupavka.

Konečnou diagnózu potvrdí artroskopie, přímo umožní nejen přesnou diagnózu, ale i operativní léčbu FCP a zhodnocení stavu kloubní chrupavky. Tradiční chirurgický zákrok se nedoporučuje pro diagnózu ani pro léčbu FCP neboť schopnost rozpoznat onemocnění a léčit jej pomocí artroskopie výrazně předčí možnosti tradiční chirurgie.

Léčba FCP
Základním principem léčby FCP je odstranění fragmentu a chrupavky. Artroskopie je nejrychlejší, nejefektivnější a nejméně invazní metoda na odejmutí fragmentu. Tradiční chirurgie nepřináší celkový obraz uvnitř kloubu či usnadnění práce uvnitř kloubu a vyžaduje mnohem větší řezy. Artroskopická léčba FCP jednoho loketního kloubu trvá 15-30 minut, mohou se operovat oba lokty současně a mnoho psů je po operaci propuštěno do domácího ošetření.

Prognóza s FCP
Prognóza po artroskopické léčbě FCP je velmi variabilní a závisí v jakém stavu je kloubní chrupavka. V mírných případech je nalezen malý fragment, který se dá snadno odstranit. V těchto případech po důkladném prozkoumání kloubu je nalezena zdravá bílá chrupavka jen s malým obroušením či roztržením. Pro tyto psy je prognóza, že se vrátí do života a normálních aktivit, velmi dobrá. Většina psů se vrací ke svým běžným aktivitám během několika týdnů až 2 měsíců s malým nebo žádným kulháním. Budou potřebovat občasné výživové doplňky a protizánětlivé léky nebo krátce odpočívat pokud se objeví kulhání, ale v této době není v kloubu žádná známka po dalších kostních fragmentech a rozvoj osteoartritidy je v těchto případech pomalý. Prognóza pro těžké případy FCP viz Media Compartment Disease (MCP).

 

2. Medial Compartment Disease - MCD

Tak se nazývá onemocnění, které představuje závažné až těžké případy FCP. Prognóza pro takové případy je spíše nejistá. V těchto případech je fragment kosti obvykle velký a došlo již k závažnému poškození chrupavky až do stádia, kdy v nejhorším případě, se celá chrupaka na vnitřní (anglicky medial) ploše tzv. obrousila. Bohužel, tento typ onemocnění se klidně může vyskytnout u psů mladších než 1 rok. Takto postižení psi budou velmi pravděpodobně vykazovat určitý stupeň zchromnutí a kulhání i po artroskopické operaci a odstranění fragmentu korunního výběžku kosti loketní. Artroskopie zahrnuje také techniky, které se nazývají „microfracture“ a „abrasion arthropasty“, které mají za cíl podpořit hojení chrupavky, avšak výrazné zhojení chrupavky za použití jen těchto technik je nepravděpodobné. Psi s diagnostikovaným MCD obvykle vyžadují déletrvající léčbu osteoartritidy a majitelé svých pejsků by měli uvažovat i o dalších možnostech.

Principy léčby artritidy

Pravidelná kontrola váhy
Výživové doplňky
Mírná zátěž a cvičení
Fyzioterapie
Protizánětlivé léky

Pokročilejší léčba MCD zahrnuje injekce s Hyaluronanem nebo vlastními kmenovými buňkami přímo do kloubu. Hyalouronan není steroid, ale přírodní kloubní lubrikant, který se přirozeně nachází v chrupavce a v synoviální tekutině (tekutina obklopující klouby). V některých případech to může zmírnit bolest tím, že se kloub takto povzbudí k produkci synoviální tekutiny a ústupu zánětu. Pokročilá chirurgická léčba MCD zahrnuje osteotomii pažní kosti (Sliding Humeral Osteotomy - SHO) či úplnou náhradu loketního kloubu.

Pokročilá léčba artritidy

Vnitrokloubní injekce hyalouronanu
Vnitrokloubní injekce kmenových buněk
Glykosaminoglykany
Akupunktura

3. Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní (Osteochondrosis dessicans - OCD)

Příčinou osteochondrózy je porucha enchondrální osifikace chrupavky (= proměna chrupavky v kostní tkáň), která vede k zbytnění chrupavky a lokalizované, aseptické subchondrální (= hranice kost-chrupavka) a chondrální nekróze (tzn. odumírání tkáně). Vzniká nejčastěji v ramenním kloubu, kde se také dnes předpokládá určitá dědičnost pro predisponovaná plemena. Určitá místa chrupavky jsou u rychle rostoucího psa vystavena nefyziologickému tlaku. Tento zvýšený biomechanický stres brání lokální proměně chrupavky v kostní tkáň, vzniká lokalizovaná ischemie (místní neprokrvenost tkáně, která vede k její poškození až odumření; její podstatou je nedostatek kyslíku a živin ve tkáni spojený s hromaděním odpadních produktů) ve spodních vrstvách, chrupavka se nepřemění v kostní tkáň, místo toho zde dochází k nepřiměřenému zbytnění její vrstvy. Při určité tloušťce vrstvy není chrupavka v centru dostatečně vyživována, odumírá, nekróza praskne a vzniká defekt chrupavky, který se posléze může ještě dál uvolnit (anglicky tzv. "flap"), nebo se dokonce odtrhnout ("kloubní myška"). Tento stav je již výrazně bolestivý a projevuje se kulháním. Podobné léze vznikají často v několika kloubech na jednou.

Osteochondrózu vyvolávají hlavně genetické faktory ovlivňující zvyšování tělesné hmotnosti a rychlost růstu. Překrmování v období rychlého růstu s nadměrným přísunem  vápníku v krmné dávce společně s přetěžováním velmi zvyšují pravděpodobnost výskytu této vady. Donedávna rozšířený názor, že doplněk minerálních látek ke kvalitním krmným směsím podpoří správné utváření a růst kostry, je mylný. Pokud si chovatel není jist vyvážeností krmné dávky svého psa, měl by navštívit veterináře a společně pak sestavit ideální krmnou dávku pro dané plemeno i věkovou kategorii zvířete. Příznaky osteochondrózy začínáme sledovat mezi4. a9. měsícem života.

V porovnání s výskytem odlomeného korunního výběžku kosti loketní se s osteochondrózou hrbolu kosti pažní setkáváme zřídka. Z porovnání odborných zpráv evropských a amerických pracovišť vyplývá, že mnohem častěji se osteochondróza hrbolu kosti pažní vyskytuje v Evropě než v USA. Je to způsobeno zřejmě genetickou rozdílností populací psů v těchto částech světa. Z velkých a obrovských plemen psů, která trpí touto vrozenou vadou, jsou nejčastěji postiženi zlatí a labradorští retrívři.

V loketním kloubu se tato abnormalita objevuje na pažní kosti a lze ji obvykle zjistit pomocí vysoce kvalitního rentgenu, přestože rentgenový snímek může ukázat „pouze“ staré OCD léze, nemůže zobrazit stav zbývající chrupavky v kloubu. U některých psů je OCD léze jediným místem, kde došlo k poškození chrupavky v kloubu; u ostatních jedinců se může tovněž objevit FCP a rozsáhlé ztráty již plně vyvinuté chrupavky.

Osteochondróza je genetické onemocnění u psů, zatímco u lidí a dětí je jeho příčinou zranění a u prasat je způsobeno nedostatečnou výživou. Osteochondrózu lze diagnostikovat již u mladých psů, obvykle ve věku od 6 měsíců do 2 let a způsobuje zchromnutí a kulhání na jednu či obě přední nohy. Takto postižený pes bude obtížně vstávat a často u něj dochází k atrofii svalů a k bolesti, při pohybu loketního kloubu.

4. Izolovaný loketní výběžek kosti loketní  (Ununited Anconeal Process - UAP)

Výběžek loketní kosti je nejvyšším místem kosti loketní. U některých plemen psů se stává, že nedojde k spojení tohoto výběžku se zbytkem kosti v průběhu růstu v prvním roce života; k tomu by mělo dojít přibližně mezi 20-24 týdnem života. Pokud tato situace nastane, volný fragment způsobuje nestabilitu kloubu, v důsledku kost loketní a pažní nejsou správně posazené. Kromě toho izolovaný výběžek dráždí a obrušuje povrch kloubu a vzniká zánět. V mnoha případech se v důsledku tohoto onemocnění vyvíjí rychlá a velmi závažná osteoartritida. Není dosud známo co je příčinou tohoto onemocnění, ale s největší pravděpodobností je způsobeno abnormáním růstem kostí loketního kloubu a je zřejmě podmíněno geneticky.

Tato vada se nejčastěji vyskytuje u německých ovčáků, v menší míře mohou být postižena chondrostrofická plemena jako je baset a anglický buldok. Loketní výběžek se u psů těchto plemen vyvíjí jako samostatná kostnatější část nezávisle na růstu kosti loketní. Přeměna chrupavčitého základu loketního výběžku v kost začíná u německých ovčáků kolem 12. týdne stáří a ke kompletnímu spojení s kostí loketní dochází v 16. až 24. týdnu stáří. Psi s izolovaným loketním výběžkem začínají střídavě kulhat na postiženou končetinu mezi 5. až 9. měsícem stáří, kulhání se postupem času zhoršuje.

 

Diagnosu tohoto onemocnění lze dobře stanovit rentgenologicky u psů starších 6 měsíců. Rentgenují se vždy oba loketní klouby jednak pro srovnání a jednak k posouzení i druhého kloubu, jelikož v 10-30 % případů bývá toto postižení oboustranné. Léčbu je možno provést několika metodami podle individuálních podmínek; zahrnuje chirurgické odstranění kostního fragmentu a nebo jeho stabilizaci. Nejčastěji je používána metoda chirurgického odstranění izolovaného loketního výběžku z kloubu. V současné době má nejlepší výsledky chirurgická léčba ukotvení izolovaného výběžku loketní kosti pomocí šroubu a protětí (osteotomie) kosti loketní, aby se uvolnil tlak na fragment a podpořilo se jeho hojení. Tato léčba se využívá u rostoucích zvířat v případech nerovnoměrného vývoje kostí předloktí. Klíčem k úspěchu léčby tohoto onemocnění je včasná diagnóza dokud osteoartritida není ještě vážná a plně rozvinutá a tělo psa je stále schopno připojit fragment ke kosti a zhojit jej.

 5. Nedokončená osifikace kloubního hrbolu kosti pažní (Incomplete ossification of the humeral condyle - IOHC)

Jedná se o zřídka se vyskytující onemocnění loketního kloubu, zejména u plemen španělů. Při tomto onemocnění se dvě části kosti pažní nespojí. Důsledkem je prasklina v horní kosti loketního kloubu. Tato trhlina vede k zatížení zbývající kosti, což způsobuje bolest a může vést až ke zlomenině. Toto onemocnění je velmi obtížné diagnostikovat, neboť prasklina v kloubu je velmi úzká. Pomocí artroskopie je ale trhlina velmi dobře patrná.

Léčba IOHC zahrnuje umístění šroubu napříč spodní částí kosti pažní a prasklinou, aby došlo k stabilizaci kosti a zabránilo se zlomenině. Prognóza je dobrá pro odstranění kulhání a jako prevence zlomeniny.

6. Incongruence – nerovnosti v loketním kloubu

Tento stav nastává, když kosti vřetení a loketní nerostou stejnou rychlostí.To způsobuje poškození a obrušování chrupavky, protože kost pažní se správně nedotýká povrchů kosti loketní a vřetení. Tak se stává, že určité body dotyku jsou přetížené, což vede k fragmentaci korunního výběžku na vnitřní ploše kloubu a ke vznikům dalších abnormalit.

Z českých a zahraničních zdrojů zpracovala a přeložila Mgr. Martina Réblová, PhD.

***************************************************************************************************

Použitá literatura a zdroje na internetu:

MvDr. Jiří Jahoda (1999). Dysplazie loketního kloubu u psů. (Medipet - veterinární ordinace, Zlín).

Kurt S Schulz DVM, MS., Diplomate American College of Veterinary Surgeons. Burlington Veterinary Specialists Inc.www.burlingtonvetspecialists.com

H.A.W. Hazewinkel DVM, PhD., University of Utrecht, Nizozemí (2006). Etiologie dysplazie loketního kloubu. Pes – přítel člověka 12: 10. (překlad: MVDr. Zbyněk Lonský, veterinární ošetřovna, Praha 4)

Wind, A.P. Elbow Dysplasia, Textbook of Small Animal Surgery, strany: 1964-1975.

Drs. Foster & Smith, Inc., Pet Education. Com, www.peteducation.com

Matthew J. Pead, BVETMED, PHD, CERTSAO, MRCVS & Sue Guthrie, BA, BVETMED, PHD, MRCVS. Elbow dysplasia in dogs - a new schneme explained.

Denis J. Marcellin-Little. A New Diagnostic Tool for Elbow Dysplasia Promises Earlier Treatment.

MVDr. Jan Hnízdo. Dědičné onemocnění kostí a kloubů hrudních končetin psa